Jiří František August Buquoy
Hrabě Jiří František August Buquoy byl rakouský a český podnikatel a především vynálezce. Měl vlastní panství a tedy i dostatek prostoru a především finančních prostředků, aby mohl podporovat rozvoj všeho, o co se sám zajímal. Mezi jeho koníčky patřila matematika a mechanika. Na jeho panství kvetl rozvoj sklářství, ale také techniky. Vznikly zde například dva parní stroje.
Nejvíce se však proslavil výzkumem v oblasti křišťálového skla a vývojem hyalitového skla, které je podobné vulkanickému sklu, tedy obsidiánu. Ten vzniká, když je rozžhavená kyselá láva prudce ochlazena. Lom takového skla je velice ostrý, proto bylo již v době kamenné využíváno pro výrobu nožů.
Původní výrobky z hyalitového skla z pozemků hraběte dnes najdete ve vídeňském technickém muzeu.
Hyalitové sklo
Vyvinuto bylo již v roce 1917. Hyalitové sklo se inspirovalo obsidiánem. Ve svém výsledku je velice tmavé barvy a to díky obsaženým příměsím způsobujícím jeho neprůhlednost. Současníkům nepřipomínalo ani keramiku ani klasické sklo. Jeho výhodou bylo, že nepraskalo při prudkém zahřátí, tedy z něj bylo možné pít horké nápoje. Brzy se mu začalo přezdívat „kovové sklo“. Ve své době se používaly lahvičky z hyalitového skla v lékárnách pro uchování léků a tinktur, které nesměly přijít do kontaktu s denním světlem, aby se nekazily nebo se jejich účinky nezměnily.
V roce 1819 byl vynález hyalitového skla představen vídeňskému polytechnickému institutu pro továrenskou výrobu. Vyrábět ve velkém se začalo ve sklárně Schwarzau, patřící Josefu Zichovi. Dalším výrobcem hyalitového skla byl hrabě Harrach.
Proces výroby hyalitového skla
Jak je patrné z řádků výše, jednalo se o vynález v úzkém kruhu několika odborníků pod vedením hraběte Jiřího Františka Augusta Buquoye a o licenční výrobek. Výroba skla byla přísně střeženým tajemstvím. Není tedy divu, že se přesný postup nezachoval. Mezi známé suroviny, kterými si jsou dnešní skláři jisti, však patřily s jistotou šlaky, které vznikají během procesu tavení železa, uhelný prach a také bazalt. Další příměsí byl pravděpodobně popel z kostí. Jiná teorie mluví o použití oxidů způsobujících tmavou barvu skla. Přesné poměry však neznáme.
Jisté je, že se jedná o poklad sklářské historie. Do dnešních dnů se zachovala řada malovaných a zlacených exponátů, které můžete vidět v nejednom muzeu.
Zaujalo vás hyalitové sklo? Přečtěte si také náš článek Učarovaly vám skleněné korálky? nebo se podívejte, co vše se dá vyrobit z keramické hlíny. Věnujeme se jí v článku 8 nápadů na výrobky z keramické hlíny.